Hypnóza je obvykle definována jako dočasně změněný psychický stav charakterizovaný zvýšením sugestibility, vztahem závislosti hypnotizovaného na hypnotizérovi a změněným stavem vědomí.
Vlastní navození hypnózy závisí do značné míry na ochotě hypnotizovaného být hypnotizován. Hypnóza by neměla smysl, kdyby se jí jedinec bránil. Schopnost pohroužit se do hypnózy závisí tak zčásti na ochotě spolupracovat, zčásti na schopnosti soustředit se na fixační bod a na terapeutova slova (sugesce).
V hypnóze se vnímavost k sugescím hypnotizéra zvyšuje. Pomocí sugescí je možno výrazně ovlivnit prožívání, chování i fyziologické funkce. To lze využít při léčbě různých neurotických obtíží (úzkosti, fobie), depresí, k ovlivňování nevhodných návyků či bolestí a k navození žádoucích změn jako je hubnutí či rozvoji schopností a dovedností. Všichni lidé nejsou však stejně hypnabilní, a proto nereagují na hypnózu stejně.
Zážitek při hypnóze se podobá některým zážitkům známým z běžného života. Hypnóza se do jisté míry podobá stavu zvýšeného zájmu o nějakou věc. Člověk například přihlíží zajímavému představení a zapomene, že je pouze divákem, cítí se účastníkem děje. Hypnóza je tedy jakýmsi stavem hlubokého pohroužení nebo silného soustředění. Do jisté míry se hypnóza může podobat hluboké relaxaci či spánku. Na rozdíl od běžného spánku však mohou v hypnóze reagovat na různé podněty, jako by byli v bdělém stavu.